| Úvodní stránka | Penzion Hochwald | Café Hochwald | Ceník a rezervace | Reference | Historie a pověsti |
Každé místo v sobě ukrývá příběhy a tajemství minulosti a je lidskou touhou tyto příběhy rozmotávat, poznávat a posuzovat. Pro milovníky záhad a romantiky jsme vybrali příběhy dvou osob, které si nyní mohou sami "ohmatat a vydat se v jejich stopách.
První je známý spisovatel, kterým se Horní Planá pyšní a který naše město proslavil po celém světě (což dokazují nejen návštěvy z německy mluvících zemí, ale i z Japonska): Adalbert Stifter.
Postava druhá, mladšího data, je již méně známá: Jde o amerického pilota, Barryho Meekera, který v době studené války přeletěl Lipenskou přehradu s východoněmeckými uprchlíky. Jeho příběh ukazuje velkou odvahu a dokonalé organizační schopnosti. V souvislosti s ním vzniklo mnoho fám, pokusili jsme se proto uvést věci na pravou míru.
Třetí část Toulek nazvaná "Magor Houžvička a jiné příběhy z Vítkova hrádku" vypráví o vojenské službě na Vítkově hrádku. Pro normální a slušné lidi je vyprávění nutno označit hvězdičkou, ale věční "připomínači" vojny by si mohli přijít na své.
Adalbert Stifter
Jeho nejznámějším dílem je novela Hochwald (podle ní je také nazván náš pension. Líčí v ní příběh dvou princezen z Vítkova hrádku v dobách Třicetileté války (když Švédové napadli Rakouskou říši). Majitel Vítkova hrádku, Heinrich von Wittinghausen, ukryl své dvě dcery před válečným běsněním u starého přítele v malém srubu za Plešným jezerem. Zde je však záhy objevil mladý švédský šlechtic a do jedné z nich se zamiloval. Osud však jejich štěstí nepřál. Mladík se vydal na Vítkův hrádek za otcem princezny žádat o její ruku a odvrátit tak Švédy od dobytí hradu. Došlo však k omylu a mladík byl obránci zabit. Nato švédské vojsko zaútočilo, hrad vyplenilo a všechny obránce usmrtilo. Tolik stručně příběh; mnohem zajímavější je však autorův básnický styl, který vnímavého čtenáře zcela uchvátí.
Cesta po Stifterových stopách začíná v jeho rodném domku, který nabízí zajímavou expozici. Zde si můžete knihu Hochwald koupit a ponořit se tak do zvláštního příběhu. Následně lze doporučit výlet na Plešné jezero, jedno z míst, kam autor umístil svůj děj. Nad jezerem se tyčí Stifterův pomník z 19.století, který sám o sobě má velice zajímavou minulost. Završení pátrání po Adalbertu Stifterovi nabízí návštěva Vítkova hrádku, odkud je z rozhledny možno shlédnout celou Lipenskou přehradu. O Stifterovi již bylo napsáno mnohé, proto vám raději předkládáme méně známé okolnosti při budování jeho pomníku. Jedná se o skutečný příběh vypravovaný pra-pra-prasynovcem kameníka Adofla Paleczka. Pan Raimund Paleczek žijící v bavorském Mnichově, navštívil v srpnu 2003 Horní Planou a svolil k sepsání jeho pamětí, jak se u něj v rodině předávaly z generace na generaci:
Příběh Stifterova pomníku
Stane-li poutník na břehu Plešného jezera a pohlédne vzhůru k hoře Plechý, spatří mezi vysokými smrky kamenný sloup. Sloup, pomník Adalberta Stiftera, je dnes viditelný jen stěží; svírají jej koruny okolních stromů (stav v roce 2003, nyní, vzhledem ke kůrovcové kalamitě, pomník opět dominuje).
Od doby, kdy prostí obyvatelé Šumavy za nelehkých podmínek pomník vztyčili, uplynulo přes 130 let. Vybudování se uskutečnilo již 9 let po spisovatelově smrti a i na dnešní dobu jde o pomník mimořádných rozměrů.Adalbert Stifter nikdy nepřerušil kontakt se svou rodnou Horní Planou. Naopak: Šumava její obyvatelé jej při psaní knih neustále inspirovali. Udržoval také velmi přátelské kontakty se Šumavany, jejichž profesní cesty vedly mnohdy do centra rakousko-uherské monarchie, Vídně. Sepjatost vídeňských Šumavanů se svým starým domovem byla tak silná, že v 19.století založili krajanský spolek nazvaný "Němci z jižní Šumavy ve Vídni". Když Stifter v roce 1868 zemřel, byl právě předsedou spolku jeho přítel Jordan Kajetan Markus (1831-1893), působící ve Vídni jako ředitel měšťanské školy (pocházel z našeho blízkého Frymburku). Markus brzy připadl na nápad uctít básníka a jeho dílo monumentálním pomníkem. Ten se měl zvláštním způsobem vztahovat k místům, která Stifter líčí ve svých knihách, především pak v místům šumavského "Hvozdu". Stanovy spolku se pro takový projekt výborně hodily: Kromě jiného v nich totiž stálo, že cílem spolku je "uchovávati uctivou památku slavných krajanů šumavského jihočeského domova". Podle původního plánu měl být na skalní stěně nad jezerem umístěn nápis "A.Stifter", jehož dvoumetrová zlatá písmena měla zářit do dálky a být čitelná dalekohledem až z Horní Plané. Další variantou bylo vytesat do skály citát z některého Stifterova díla. 15.července 1869 předložil Markus knížeti Janu Adolfovi za Schwarzenbergu (1799-1888), majiteli lesů v okolí Horní Plané, žádost o povolení obou variant. Kníže souhlasil, s tím, aby nejprve bylo do skály vytesáno jen básníkovo jméno (odpověď z 30.srpna 1869).
Avšak až do roku 1875 nebyly v této záležitosti podniknuty žádné další kroky. Lze předpokládat, že na tom měl svůj podíl odmítavý postoj dědičného prince Adolfa Josefa ze Schwarzenbergu, který v projektech spatřoval hrozbu pro narušení přírodního charakteru šumavské oblasti. Také sochař Johann Rint z Lince (1815-1878), od něhož mimo jiné pochází Stifterova posmrtná maska, od záměrů kvůli technickým potížím odrazoval. Skalní stěna zde má totiž značný převis a postavit vhodné lešení bylo v tehdejší době, navíc v tak odlehlé a těžko přístupné oblasti téměř neproveditelné. Teprve nyní dozrál nápad vztyčit Stifterovi pomník ve tvaru obelisku. Podnět k tomu prý dal Rint.
Povolení knížete bylo již k dispozici. Rozpočet na uskutečnění projektu činil 1.600 zlatých, prostřednictvím darů bylo vybráno 1.047 zlatých. Nyní nastalo hledání umělce, který by se ujal ztvárnění obelisku. Jeho jméno mělo zaručovat určitou úroveň a umělec sám měl požadovat co nejnižší honorář. Spolek jej našel prostřednictvím Rinta ve vídeňském staviteli a c.k. vrchním stavebním radovi rytíři Heinrichu z Fersel (1828-1883). Po úspěšném naplánování v březnu 1876 pověřil Markus zednického mistra Wagnera z Frymburku, aby pro práci hledal vhodného kameníka. Kameník byl nalezen v osobě knížecího hajného a kameníka Adolfa Paleczka (1837-1910) z Jeleních Vrchů. Ten se kamenickému řemeslu naučil od svého otce Josefa Paleczka (1789-1876), který mimo jiné v letech 1838-1840 vystavěl klenbu Schwarzenberského plavebního kanálu. Kníže Jan Adolf ze Schwarzenbergu poskytl tomuto dřevomistru a dozorci nad kanálem "za jím provedenou klenbu podzemního kanálu u Jeleních Vrchů" sud piva z knížecího pivovaru z Černé v Pošumaví. Josef Paleczek pocházel z ryze české vesnice Radostice u Kamenného Újezda. Adolf Paleczek požadoval za celou zakázku 1.500 zlatých, což, i když bylo o 100 zlatých méně než rozpočet, představovalo o 453 zlatých více, než spolek vybral. Markus se proto ohlížel i po jiných kamenících. Ti však požadovali stejnou cenu nebo ještě vyšší. Nakonec zakázku dostal přece jen Adolf Paleczek, zřejmě také proto, že postavení kameníka zaměstnaného u knížete ze Schwarzenbergu nebylo zcela bez významu. Tak bylo zajištěno alespoň "neoficiální" spojení s knížecí lesní správou a dědičným princem, o jehož souhlas musel Markus ještě usilovat.
Zahájení stavby se opět zdržovalo, neboť dědičný princ se nyní zasazoval o zřízení pomníku v Horní Plané. Oproti tomu přesvědčoval Markus knížete Jana Adolfa ze Schwarzenbergu , že by pomník měl být postaven nad Jezerní stěnou Plešného jezera, na "místě, které básník zvláště pojal do svého srdce". Bohužel však při svých argumentacích nešťastně poukázal na finanční dar ve výši 300 zlatých od podnikatele Adalberta Lanny (1838-1909) z Českých Budějovic. Tím nechtěně zesměšnil knížecí dar ve výši 20 zlatých z roku 1869. Rozlícený dědičný princ se nyní otevřeně postavil proti projektu s tím, že představuje "zásah do života okolních lesů" a že spolek nedostane "ani krejcar podpory". Po Markusových opakovaných omluvách a vysvětleních a po změně stanoviště na návrší u sklaní stěny dědičný princ v dubnu 1876 projekt posléze schválil. Mimoto se Schwarzenbergové nenechali zahanbit a rozhodujícím způsobem navýšili svůj dar formou naturálií (dřevo potřebné na lešení a jiné). Čtenář se jistě podivuje nad rozhodovací pravomocí dědičného prince, neboť vládnoucí kníže byl jeho otec. Ten však svému synovi brzy předával vedoucí pravomoci v "podniku Schwarzenberg" - jako svatební dar mu například přenechal v roce 1857 správu panství Netolice a Libějovice. Zde se dědičný princ mohl výborně zaškolit ve vedení nosných hospodářských odvětví schwarzenbergského majetku: Lesů a zemědělství. Kromě toho byl dědičný princ, člověk s nesmírným smyslem pro umění, patronem "Umělecko topografických sdělení knížecích Schwarzenbergských držav v jižních Čechách", vycházejících ve Vídni a redigovaných od roku 1876 Albertem Iglem. Zřízení pomníku spadalo proto jednoznačně do jeho kompetence.
Až nyní započaly stavební práce. Kameník Paleczek si ze svého okolí vybral čtyři pracovníky: Johanna a Franze Saumera, Josefa Schrödera a Franze Stinyho. Odborná kvalifikace byla pro výběr zřejmě méně rozhodující než sociální vazby. Všichni čtyři byli totiž povoláním dřevorubci, ale s Paleczkem byli nějakým způsobem spřízněni a pocházeli ze stejné obce. Nejstarší byl 39-ti letý Palezcek, nejmladší 20-ti letý Saumer. Dřevorubecká osada Jelení Vrchy byla založena v roce 1796 v souvislosti s plány knížete na zpřístupnění oblastí a hospodářskému využití vyšších partií Šumavy. Přímým podnětem byla výstavba Schwarzenbergského plavebního kanálu v letech 1789 až 1791. Pomocí kanálu bylo možné využít lesní plochy masivu Plechého. Jméno obce přijaté od stejnojmenného vrchu Jelenská hora (1.068m) severně od obce napovídá, že se zde vyskytovalo hodně jelení zvěře. V době stavby pomníku však byla vysoká zvěř už jen v chráněném území Boubínského pralesa. Ve zdejších lesích byla zvěř záměrně vystřílena, protože kvůli ní tu docházelo k četným krvavým srážkám mezi pytláky z Bavorska a knížecím lesnickým personálem. Pytláctví nabralo takových rozměrů, že ve třicátých letech 19.století byli jeleni úplně vyhubeni. Toto kuriózní řešení již v roce 1819 navrhl knížeti tehdejší lesmistr krumlovského panství Eustach Wlczek (1740-1828): "Když se vystřílí jeleni, nebudou pytláci!" K uskutečnění tohoto záměru tedy opravdu došlo, avšak až po smrti Wlczka.
Novousedlíci pocházeli většinou z Volar a sousedních obcí, zejména bavorského Waldkirchenu. Byli na 20 let osvobozeni od placení poddanských daní. Všichni obyvatelé Jeleních Vrchů byli bez výjimky zaměstnáni v lese jako dřevorubci a u kanálu při splavování dřeva. V roce 1837 (o pouhých 40 let později) zde již stálo 35 domů s 300 obyvateli. V době stavby pomníku měla obec 250 obyvatel a o několik let později už jen 200. Úpadek plavení dřeva v souvislosti s jeho klesající potřebou od padesátých let 19.století měl značný dopad na zdejší obyvatelstvo: Docházelo k odlivu do velkých měst a emigraci do zámoří (zejména USA).
V květnu 1876 se pět Šumavanů pustilo do práce. Nejprve si (za jeden den!) postavili poblíž svého pracoviště dřevěnou boudu, v níž budou přes týden nocovat. Do Jeleních Vrchů se vraceli vždy v sobotu, aby si opatřili zásoby na další pobyt a pracovní nástroje. Zpět vyráželi v pondělí ve 4 hodiny ráno a zhruba za 3 hodiny byli opět u své boudy. Zásoby dopravovali k jezeru po staré cestě pro pěší na dvoukoláku taženém volem. Od jezera až nahoru k místu prací si však museli všechno vynosit sami. Zpočátku trvalo celé tři dny, než vytahali k místu pomníku veškeré nástroje. Potom vybírali v okolí vhodné kameny, z nichž měl být obelisk postaven. Největší žulový blok - základ pomníku - našli 210 metrů od jeho budoucího stanoviště. Transport balvanu v surovém neopracovaném stavu trval 16 dnů! Přepravovali jej pomocí válců vytvořených z mladých kmenů na dřevěných kolejnicích. Kameny opracovávali přesně v souladu s dřevěnými modely, které byly vyhotoveny podle Ferstelových nákresů. V létě práce pokračovaly poměrně rychle a na podzim téhož roku byl pomník postaven. Příští rok na jaře (1877) již prováděli dokončovací práce: Zacementovali spáry mezi jednotlivými kameny, vytesali nápisy určené spolkem a kousek od pomníku směrem k Jezerní stěně zřídili vyhlídkovou terasu. Byl odtud nádherný pohled na údolí Vltavy, do roku 1956 ještě se slavným "Srdcem Vltavy" u Horní Plané, než jej pohltila hladina Lipenské přehrady.
Velkolepé odhalení pomníku se konalo 26.srpna 1877 za přítomnosti mnoha hostů z celé Šumavy, Horního Rakouska a Bavorska. Časně ráno vyjela z Horní Plané řada vyzdobených vozů do Nové Pece, odkud již bylo nutno pokračovat pěšky. Slavnostní řeč pronesl na vyvýšené tribuně před pomníkem sám iniciátor stavby, ředitel Markus. Poté následovalo odhalení nápisů; oslava byla sice přerušena silným deštěm (tak obvyklým pro zdejší krajinu), pokračovala však v Horní Plané. Odhalení pomníku ale také mělo pro některé jeho účastníky nečekanou dohru: Markus sepsal, speciálně pro tuto slavnost, drobnou knížečku o Stifterově životě a díle. Nesla název "Adalbert Stifter - Slavnostní spisy" a Markusův bratr knížku při slavnosti prodával, ovšem bez úředního povolení. Za to byl několik dnů uvězněn, a to k všeobecnému pobavení, zejména místního tisku, který celou záležitost šťavnatě okomentoval. Pro Markusova bratra to byl jistě nezapomenutelný zážitek. Ve Stifterově rodném domku je podnes vystaven opis listiny, která byla při stavbě pomníku zazděna do jeho podstavce.
Na stavebních pracích se již předek Raimunda Paleczka nepodílel. Jako knížecí lesmistr se koneckonců musel věnovat svým povinnostem, a pro provádění prací na pomníku nebyl z řádné služby uvolněn. Franz Saumer v roce 1936 uvedl, že Paleczek požadovaných 1.500 zlatých skutečně obdržel. Z těchto peněz pak vyplatil své tovaryše, přičemž každý dostal za odpracovaný den 1 zlatý a 30 krejcarů, což byla mimořádně dobrá odměna. Pro srovnání: Paleczek jako dominikální hajný měl tenkrát roční plat 160 zlatých, rozdělený na hotovost (40 zlatých) a naturálie (obilí, sýr, máslo, pivo a palivové dříví v hodnotě 120 zlatých).
Pomník je vysoký 14,5 m a stojí na tehdy sotva porostlé plošině 221 m nad hladinou Plešného jezera, v nadmořské výšce 1.211m. Jedná se o špičatý obelisk (špička dnes chybí) z neleštěných žulových kvádrů, které se skládají z podstavce, několika kostek s nápisy a mohutného žulového sloup. Na přední straně, která je odvrácená od jezera, stojí nápis "A.Stifter, dem Dichter des Hochwald" (A.Stifterovi, básníkovi Hvozdu). Na zadní straně, lícem k jezeru, je psáno "Errichtet 1876-1877" (postaveno v letech 1876-1877). Vlevo čteme řádky z básníkovi novely Hvozd "Auf diesem Anger, an diesem Wasser, ist der Herzschlag des Waldes" (na tomto trávníku, u této vody, bije srdce lesa). Napravo jsou verše ze Stifterovy básně "Im Gebirge" (V horách), kterou složil jako osmnáctiletý student v roce 1823: "Lieg in hohes Gras gebettet, schaue sehnend nach der Felswand" (ležíc ve vysoké trávě, dívám se toužebně po skalní stěně).
Stavitelé ještě několik dnů setrvali na místě, aby vše uvedli do náležitého pořádku. Poté vytesali do skály pod vyhlídkovou terasou počáteční písmena svých jmen: J.S., F.S., J.Sch., F.St. Paleczkovy iniciály chybí, neboť, jak bylo zmíněno, se na pracích v roce 1877 sám nepodílel. Skromnost očividně čtyřem spolutvůrcům nedovolila, aby tak učinili na postavci pomníku. Stavba byla pro ně posvátnou událostí, na kterou pak vzpomínali celý život. Vyprávěli si o cestě z Jeleních Vrchů na vrchol Jezerní stěny, na kterou se vydávali každý týden, o malé boudě, kde uprostřed noci plápolal oheň a kde spali na lůžkách z větví a z mechu, o těžké, ale dobře placené práci v úplné odloučenosti uprostřed rozsáhlých lesů. Vybavovali si pravidelné cesty do Bavorska do blízké vsi Lackenhäuser "na jednu holbu piva" nebo i víc a také na to, jak se někdy už nestihli vrátit do své boudy a přenocovali v lese pod korunami stromů. Také hovořili o posledních dnech strávených u pomníku po jeho slavnostním odhalení. Společné zážitky mezi nimi vytvořili pevné pouto, i když po čase Johann Saumer a Josef Schröder emigrovali do USA. Saumer zemřel v roce 1890 v Pine, Minesotě a Schröder 12.července 1934 v Chicagu. Franz Stiny a Franz Saumer rok co rok vystupovali nahoru k pomníku a nově natírali své iniciály i svých přátel: Černou barvou počáteční písmena těch, kteří zemřeli, bílou iniciály žijících. V únoru 1936 vystoupal již osmdesátiletý Franz Saumer naposled k pomníku a natřel svá počáteční písmena bíle, ostatní černě. Tehdejší lesní asistent v revíru Jelení Vrchy Friedrich Prantl jej vyfotografoval jako posledního žijícího se společníků před "jejich" pomníkem, hrdého a vzpřímeného, s obligátní dýmkou v ústech. Dýmka patřila k Šumavanům jako kůra ke stromu. Právě tenkrát Saumer vyprávěl, jak se všechno událo. Jeho vzpomínkám zaznamenaným lesním ředitelem z Horní Plané Nikendeyem vděčíme za podrobné údaje o průběhu prací na odlehlém vrcholu Plechého. O rok později Saumer zemřel a jeho iniciály zůstaly nezačerněny podnes. Tento prostý člověk s velkou pravděpodobností nic ze Stifterova díla nečetl, ale vědomí, že se podílí na zvláštní poctě velikému básníkovi, jenž líčil krásy jejich společného domova, spojilo Saumerův život i život jeho přátel se Stifterem a básníkovým dílem.
V ústním podání v rodině našeho hosta se jako zvláštnost uchovává, že se Adolf Paleczek z prací na pomníku vrátil s dlouhým plnovousem, který si měl oholit až po dokončení díla. Určitou dobu při výstavbě pomáhal také jeho synovec Maximilian Paleczek, který později ve Vyšném u Českého Krumlova vedl kamenickou firmu. Od něj pocházejí sloupy krumlovské radnice (1924) a bezpočet náhrobních kamenů na šumavských hřbitovech. Adofl neměl žádné potomky. Jeho hrob je zachován na hřbitově v Kájově.
V letech 1945 až 1989 bylo Plešné jezero a jeho okolí součástí vojenského uzavřeného území. Pomník nebylo možno navštívit; pouze za přísného dozoru Pohraniční stráže (zvláštní hraniční policie) bylo vyvoleným dopřáno dojít alespoň k jezeru. Přesto se v době Pražského jara v roce 1968 podařilo historicky uvědomělým lesníkům získat zvláštní povolení Ministerstva vnitra a pomník navštívili. Provedli několik oprav na vyhlídkové terase, zčásti obnovili litinové zábradlí, které v roce 1900 vyrobil kovář Johann Posset z nové Pece a které lemovalo kamennou terasu. V roce 1969 pak dva prachatičtí ochránci přírody Ing. Francl a kovář Krejsa umístili na pomník kovovou tabulku s reliéfem Stifterovy hlavy s českým a německým textem, který zní: Básníkovi Šumavy - obyvatelé Jižních Čech.
Až tedy vystoupíte od Plešného jezera nahoru ke Stifterově pomníku, vzpomeňte na všechny zúčastněné, kteří se na jeho vybudování podíleli.
Barry Meeker - odlet z ráje
Život v komunismu nebyl pro mnohé lidi přijatelný a často emigrovali na Západ. Zejména občané bývalé NDR a Poláci tvořili většinu takzvaných "narušitelů" naší státní hranice. Tito lidé opouštěli svou vlasti nejraději přes Československo, protože byli přesvědčeni, že se u nás přes hranici snáze dostanou. V NDR byla hranice často zabezpečována minovými poli a jinými obtížně překonatelnými nástrahami. V srpnu 1975 došlo v Dolní Vltavici k sérii útěků, a to právě občanů NDR. Útěky však na tu dobu byly neobvyklé ve způsobu provedení. Emigranty totiž z Dolní Vltavice přenesl vrtulník. Jednalo se o upravenou verzi bitevního vrtulníku OH 58 A - Kiowa a akce provedl veterán vietnamské války Američan Barry Meeker jako soukromou finanční transakci. Šlo se o 34-letého zkušeného pilota, dobrodružné povahy, s pevnými nervy a ochotného nasadit i svůj život.Meeker si vrtulník pronajal na německém letišti v Mnichově a tajně přelétl do Rakouska. Odtud se těsně nad krajinou, tak ,aby jej nezachytily vojenské radary, dostal ke státní hranici a zamířil do Dolní Vltavice.
Uprchlíci byli ukryti u kapličky v obilním poli a jako poznávací znamení měli na sobě červené bundy. Let byl velice rizikový a počítal se na vteřiny. Při prvním přeletu (celkem se uskutečnily tři) prolétl vrtulník těsně nad rotou Pohraniční stráže v Kyselově. Tabulky v oknech budovy se prý třásly div se nerozsypaly a pohraničníci nadávali, kterej vůl to zase letí z velitelství na kontrolu. Mezi vojáky na nádvoří byl náhodou fanda do vojenské techniky. Prohlásil, že se jedná o americký vrtulník, který zcela jistě není ve výzbroji naší armády. S útrpnými pohledy se tomu všichni zasmáli, protože se zdálo absurdní, že by hranici záměrně přelétl bojový vrtulník. Meeker se tedy vrátil s uprchlíky bez jakýchkoli obtíží.
Po několika dnech následoval další, rovněž úspěšný let. To však již bylo potvrzeno, že se skutečně jedná o přelety cizího vrtulníku a začala se plánovat stavba pozorovací hlásky protivzdušné obrany státu. Ta měla sloužit k vykrytí onoho hluchého prostoru, kam radary nezasahovaly a kudy Meeker přelétal.
Dne 17.srpna 1975 (shodou okolností v den dalšího transportu uprchlíků na Západ) přijela tedy do Dolní Vltavice armáda, aby započala se stavbou věže. Emigranti již byli na místě ukryti v obilí a čekali na vrtulník. Kolem sedmnácté hodiny se nad hraničním lesem zvedl vrtulník a řítil se střemhlavým letem k přehradě.
Nyní necháme vyprávět očitého svědka, vojáka základní služby, Bohuše K. z východního Slovenska, účastnícího se tehdy stavby hlásky:
Zaujímaé bolo, že vóbec nebolo hentý zkurvený vrtulník počuť. Bola len náhoda, že jeden z vojakov zdvihol hlavu smerom k priehrade. Zrazu zakričal: "Kurva, helikoptera leti!!"
Vrtulník sa pohyboval tesne nad hladinou. Za sebou vo vode zanechával brázdu, ako keď Mojžíš vstúpil do Červeného mora, boha jeho!! Vyzeralo to, že nás vrtulník napadol, ale preletel sa okolo nas a zhruba po 50 metroch pristál. Vtom už z pola vybehla skupinka ľudí v červených bundách a hnala sa k vrtulníku. Zrazu sme začali strielať a bolo při tom zmätku naozaj obdivuhodné, ako sme našli samopali a náboje. Niektorí uprchlíci boli postreleni. Zasiahnutý bol aj pilot, no a napriek tomu zvyhol ten pojebaný vrtulník a kolisavo svištel nazpet. Z vrtulníku ešte chvílu visela za ruky volajaká baba; ako kaskadér tam viala. No neskór sa utrhla a spadla dolámaná asi z peti metroch na zem.
Okolo sa pohybovali volajakí rekreanti, no nikdo z nich nebol zasiahnutý. Všetko to trvalo iba niekolko minút. Všade rozhádzané a zašlapané náboje, bolo to ako v opravdovej vojně.
Tímto letem Meekerovy přepravní aktivity skončily. Od uprchlíků zinkasoval odměnu, od německých úřadů peněžitý trest, československým soudem byl v nepřítomnosti odsouzen na 10 let vězení a tak se raději vrátil do Států. Žena, která spadla z vrtulníku bylo odsouzena na 3 roky nepodmíněně a trest si odpykala.
Ať si dnes o morálce celého společenského systému myslíme cokoliv, je třeba ocenit pohotovost vojáků, kteří ihned zareagovali. Začali okamžitě střílet, což bylo při tehdejším zmatku skutečně pozoruhodné. Navíc bylo tehdy vojákům vtloukáno do hlavy, že vrtulník byl při minulých letech ozbrojen několikapalcovými kulomety, jimiž kryl svůj odlet. Všichni tedy "věděli", že jde o život. Přesto se nikdo nezašíval a neutekl. Z toho lze usuzovat, že to možná s bojeschopností naší armády nemuselo být vůbec tak špatné.
Místo přeletu si dnes můžete prohlédnout přímo v Dolní Vltavici a posléze shlédnout z rozhledny na Vítkově Hrádku: Hornoplánským přívozem přejedete na druhou stranu přehrady a vydáte se na kole do Přední Zvonkové. Pokračujete dál až k nejdelšímu lipenskému přívozu - Dolní Vltavici. Poblíž se nalézá dnes již torzo kyselovské roty pohraniční stráže, nad kterou Meeker přeletěl. Z Dolní Vltavice projedete Černou v Pošumaví a cyklostezkou se vrátíte do Horní Plané. Výlet lze také uskutečnit autem směrem na Černou v Pošumaví a zde odbočit na Dolní Vltavici, kde ponecháte auto a přejedete přívozem na druhou stranu a opět se jím vrátíte zpět. Na Vítkův Hrádek je nejlépe pokračovat na kole po pravém břehu Lipenské přehrady nebo si dojet autem přes Frymburk.
Magor Houžvička a jiné příběhy z Vítkova Hrádku
Bylo by škoda, kdyby takzvané "veselé a poučné" vojenské historky upadly v zapomnění. Návštěva opuštěné osady Svatý Tomáš a Vítkova hrádku tyčícího se nad ní může mnohým připomenout doby, kdy tu panoval čilý ruch.
Magor Houžvička
V sedmdesátých letech jsme sloužili na vojenské rotě Svatý Tomáš. Bylo nás tu poskrovnu; v objektu postaveném pro 150 osob se jako stíny ploužilo asi 40 nevyspaných a utahaných vojáků. Ještě horší to bylo na hlásce, na Hradě, tedy na Vítkově hrádku, kde nás mělo sloužit pět, ale většinou jsme tu byli tři až čtyři. Sloužilo se v podstatě neustále, žádný "odpočinek po službě", na vycházky se nechodilo, trpěli jsme ponorkovou nemocí. Ale zase jsme se nemuseli tak moc holit, mohli jsme si vyzout boty a po obědě se na střídačku natáhnout na kanapi.
V létě na rotu přijel nový major. Nikdo jím nebyl nadšen, ani velitel roty Laco K., ačkoliv nedostatek lidí stále hlásil. Laco v mnohém připomínal majora Těrazkyho z Černých baronů, také mluvil jazykem vzdáleně připomínajícím slovenštinu, a přesně podle toho jednal:
"Těraz som sa pozeral do Rakúska a letělo tam letadlo. Ako to, že stě ho něnahlásili? Co keby to bol nosíč jadrových zbraní?"
"To byla pravidelná linka, aspoň padesát kilometrů daleko, ta se nehlásí."
"Čo?! Podla mňa to bolo osem, nanejvýš děsať kilometrov!!"
"Keby to bolo…, teda, kdyby to bylo osm, tak to bude takovej rámus, že nám ta celá bouda spadne na hlavu".
"Držtě hubu, hovorím vám, všetko, všetko budětě hlásiť!"
Nebo:
"Prečo něstojí stráž v okopu pre pozorovatěla?"
"Není tam vidět, krejou ho stromy, tak je radši na věži."
"Kurva, vy tam budětě stať, keby těhli (cihly) padali! A zajtra všetkých stromou tuná pokácítě!"
Celý týden jsme pak malou sekerkou na štípání dříví poráželi obrovské smrky a zbývaly po nás metr vysoké pařezy s kulovitou špicí, jako když hlodají bobři. Když sem zavítali lesníci, chytali se za hlavu. Nakonec ty pařezy sami zařezávali do roviny.
Nový major nebyl pro nikoho žádným přínosem. Jednalo se o člověka neškodného, poměrně slušného a hodného, který do armády zřejmě zavítal omylem: Tichý, jemný, důvěřivý - pro zdivočelé vojáky zde na Tomáši důstojník zcela nevhodný. Byl zřejmě nepotřebný i na jiných vojenských zařízeních, jinak by jej k nám nepřidělili. Major se jmenoval se H. (ještě žije) a naposledy prý působil v nějaké útvarové knihovně v Českých Budějovicích. Po několika dnech jej už nikdo nenazval jinak než magor Houžvička.
Protože odpovědnou práci se mu nikdo svěřit neodvážil (šlo přece jen o bojovou rotu) a velet se příliš nesnažil, ustanovili ho jako vedoucího ošetřovny. V té době na rotě žádný lékař nebyl; i když ošetřovna byla zpočátku poměrně slušně vybavena, postupem času se v lednici namísto léků a sér se nacházely potraviny a nápoje důstojníků. Houžvičkovo pravou rukou (Houžvička totiž nesnášel pohled na krev) se brzy stal takzvaný zdravotnický asistent Jáno Varga z Diviacké Nové Vsi, v civilu poštovní úředník, totální blb. Jáno proslul originálními léčebnými postupy, zmijí uštknutí potíral štětečkem namočeným v hypermarganu (od té doby vím, že kousnutí zmije může zdravý člověk přežít i bez lékařského zásahu), při potížích s dechem podával nemocným aspirin a na úpal a úžeh (což pro něj byla stejná diagnóza) doporučoval polévat si hlavu studenou vodou. Brzy si vysloužil přezdívku Dr. Mengele. Houžvička do jeho metod příliš nezasahoval: "To víte, chlapci, já vlastně nejsem žádnej vopravdovej doktor, tady Varga vám dá prašek, a esli vám je vopravdu blbě, pojedete k doktoru do Krumlova, až se tam poveze vyprat prádlo."
Bylo záhadou, proč nebylo na rotě hadí sérum, protože zmijí je na stráních pod Vítovým Hrádkem požehnaně a bylo jisté, že Mengele by se injekční stříkačkou oháněl stejně zdatně jako doma poštovním razítkem. Některé jeho lékařské postupy však byly ze strany nemocných násilně přerušovány a tak bohužel spousta léčebných metod zůstalo neověřeno.
Na rotě neměl Houžvička stání. Čile se pohyboval po "objektu", jak rotu nazýval a udílel nepotřebné rady. Zanedlouho si oblíbil "výlety" na Vítkův hrádek, na naši pozorovací hlásku. Nezajímala ho však příroda, čerstvý vzduch a kupodivu ani "nepřátelské cíle" - letouny prohánějící se tu a tam po vzdálené rakouské obloze. Jeho ambice byly vyššího rázu: Zjišťoval, zda jsme my, vojáci, řádně ustrojeni, oholeni a obuti. Ledabyle utažený opasek nikdy neunikl Houžvičkovo ostřížímu zraku. Jeho tlak se stupňoval. Nebylo už snad ani dne, aby si "nezaskočil" provést na hrad kontrolu, křepce nevyběhl na věž a nepodělil se s námi o názory na politickou situaci.
Vypadalo to, že idylka na hradě skončila. Houžvička nás sice nikdy při ničem nenačapal - nevěděl totiž, že po jeho odchodu nás o jeho návštěvě vždy z roty telefonicky informují - ale neustálé "přepadovky" se už pomalu stávaly noční můrou.
Co dělat? Jediné řešení bylo přesvědčit ho, že kontrolovat nás, "vzorné vojáky", je ztrátou času.
Netrvalo dlouho a správná příležitost se dostavila. Brzy po ránu zazvonil telefon s lakonickým sdělením: "Houžvička de na Hrad."
Rychle jsme zapnuli košile, utáhli opasky, zašněrovali kanady a provedli hrubý úklid. Pak jsme seděli v domečku a čekali.
Za chvíli hlásí strážný z věže:
"Už ho, vola, vidim, plíží se k bráně. - Teď se plazí kolem plotu. - Teď tam ta kurva vobjevil díru v plotě a prolezá dovnitř. - Ňák se tam zašprajcoval a nemůže dopředu ani dozadu, ježíši, to je vůl, ha, ha, ha. - Pozor, teď se vyprostil a blíží přískokama k baráku. - Už je u dveří. - Teď už ho tam musíte mít."
U domku cvakly venkovní dveře a v chodbičce jsme zaslechli kradmé kroky: "Ťap, ťap, ťap". Kroky se zastavily u dveří pokoje. Úplně jsem ho v duchu viděl, jak tam stojí s uchem nalepeným na dveřích. Dívali jsme se na sebe (my vojáci) a prskali jsme smíchy.
Nastala naše šance. (Bylo to v době letu prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka do vesmíru.)
Mrkl jsem na Břétu (horníka z Ostravy) a povídám schválně hodně nahlas: "Ten Remek, to je ale hrdina, co?"
Na to Břéťa s typickým ostravkým přízvukem: "Ty vole, prvni Čech ve vesmiru! Věřili byste tomu, chlapi?"
A v tom už se dveře rozlétly dokořán a rozzářený Houžvička, aniž by si uvědomoval, že vlastně prozrazuje své šmírování, vtrhl dovnitř a zahlaholil:
"Klucíí, a jestli pak víte, že Remek je můj vzdálenej příbuznej!?"
A my sborově: "Nééé! - Soudruhu majore, to jste teda fakt slavnej!!"
"No soudruzi…ehm,…ehm, slavnej, to snad ani ne, ale teď se mám taky čím chlubit."
Kupodivu, od té doby jsme měli s jeho kontrolními dny pokoj.
Poslední vzpomínku na něj mám, když probíhala oslavná noc před odchodem do civilu. Chlastalo se tam zuřivě a vedli se nenávistné řeči. Do civilu, nás mazáků, šla totiž jenom polovina; druhá půlka musela nasluhovat vězeňské tresty. Atmosféra byla přímo výbušná. Všichni důstojníci takticky opustili rotu a nechali tam chudáka Houžvičku samotného, ať si s námi poradí.
Houžvička to nejdřív zkoušel po dobrým: "Klucíí, klucíí, …já mam pro vás pochopení, zejtra dete domů, ale chovejte se rozumně".
Po půlnoci:
"Tak, …ale teď už toho mam opravdu dost!!!" (přeskakujícím pisklavým hláskem).
"Ty volééé, neser se a poď se napííít!"
A Houžvička se překonal: "No tak, …ehm, …ehm, chlapci, na ten váš civil." Zvedl podávanou flašku rumu a pořádně si z ní přihnul. To ovšem nevěděl, že mu do ní "chlapci" nalili neředěný ocet z kuchyně. V následujících vteřinách mu z hrdla vylétl obsah žaludku a Houžvička se dal na ústup do své kanceláře, kde se zamkl a trucoval až do rána.
Žerjab
Žerjab - to je vlastně slovenky jeřáb a podobně se jmenoval kluk sloužící svého času na Hradě (ještě žije, takže ho raději nebudu jmenovat). Pojmenování Žerjab si zjednodušili Slováci, protože bylo nad jejich jazykové možnosti vyslovit správně několik "ř" a "ž" za sebou.
Když jsem přišel na rotu, zastavovali mne vojáci našeho ročníku: "Tak ty deš na hrad? Nóó, je to tam dobrý, až na toho vola Žerjaba."
Já na to (domnívajíc se, že moudře): "Hele, já si posoudím lidi sám, on mi už mnohokrát někdo o druhým řikal, jakej je to vůl, a pak se ukázalo, že on sám byl ten největší."
"No jo, uvidíš sám."
Za týden jsem dal všem pomlouvačům za pravdu. Žerjab byl skutečně zvláštní chlapík. S nikým se příliš nesnesl a ustavičně vyvolával průšvihy, které v konečném důsledku postihovaly i jeho. Na jedné straně se snažil poctivě vykonávat službu (s čímž všechny štval, protože na Hradě se mělo sloužit 48 hodin bez spánku, pak 24 hodin pohotovost a opět 48 hodin služby - což lidský organismus těžko vydrží). Na straně druhé při hlídce na věži zcela vyčerpán únavou pospával. Když pak jednou odjel domů, do Prahy, na dovolenku (byl to Pražák, ale všem normálním Pražákům se za něj omlouvám), místo, aby se převlékl jako každý normální voják do civilu, šel v uniformě na Spartu. Tam ho také chytla vojenská patrola a urvali mu, jak tvrdil, ze zlomyslnosti knoflíky od uniformy. Pak na něj za to, že chodil po Praze bez knoflíků, poslali na rotu stížnost. Velitel roty Laco K. z toho šílel:
"Žerjab (také on nedokázal správně vyslovit jeho jméno), vy stě kokot, boha, to som něviděl. Prečo stě sa něprevěkli do civilu?"
"Protože je to zakázané a voják i na dovolence má chodit v uniformě."
"To ně je možne, vy stě opravdu idiot!!"
Jednou takhle sedíme v domečku pod hláskou, když v tom se rozletí dveře a Laco s třemi cizími lampasáky. Nikdo z nás samozřejmě nebyl předpisově oblečen, všude bordel, na zemi zbytky lampiček (každej voják tu vyřezával lampičky a ty jsme pak prodávali), prostě bylo jasný, že bude průser. A taky že byl. Šlo o kontrolu z Budějovického velení; všude to dopadlo poměrně dobře, až na naši hlásku. Laco pobíhal po domečku a řval: "Všetko, všetko rozšlapem, všetko! Len tuná zajebané lampičky. Všetkých vás pozatvárať!"
Sotva vypadli, volám na rotu:
"Vy svině, to ste nám nemohli zavolat, že sem de kontrola?"
"Ty debile, vždyť sme vám volali hned jak od nás vyrazili, bral to Žerjab!"
V záchvatu vzteku jsme ho honili po Hradě a div jsme se nepozabíjeli, protože jsme měli ostrou munici a Žerjab se nechtěl vzdát..
Hned na to volám Lacovi: "Dejte Žerjaba od nás pryč, nebo se něco stane. Tady ho už má každej plný zuby!"
"A kam ho mám asi dať, keď s ním nikto nechce slúžiť?"
"To mi je jedno, dejte si ho kam chcete, ale jestli tu zůstane, tak ho někdo odpráskne!"
(Snad poprvé v dějinách armády poroučel svobodník majorovi).
"Dobže, dobže, pojdě na dvojku (hláska v Horní Vltavici). No eště zopár dňov tuná musí vydržať."
Druhý den jsme někteří odjeli na hláskařské zkoušky do Třeboně.
Třeboňské odbočení:
Přijeli jsme do kasáren, která jsou tu prý už od císařovny Marie Teresie a nestačili se divit. Panoval tu přísný vojenský drill, všichni se zdravili, pobíhali s utaženými opasky, pořád byly nějaké nástupy - prostě bylo jasné, že tady tomu vládne pevná ruka. My jsme ale byli takzvaně v první linii, na bojové rotě, věřili jsme, že jsme něco extra a o důležitosti věcí měli jiné představy. Hned na začátku jsme se rozhodli k měření sil: "Hele, mě žádnej vůl nebude rozkazovat, kdy mám jít na večeři nebo rozcvičku. Serem na ně." A odešli jsme do Besedy (známá třeboňská hospoda). Kupodivu nás v kasárnách nikdo nepostrádal (bylo nás asi 20 z celého útvaru). Večer jsme se vrátili s řevem a naše odvaha vzrostla. Když pak ráno začal nástup na rozcvičku, klidně jsme se povalovali v postelích. Vtom rozrazil dveře dozorčí a přeskakujícím hlasem křičel: "Ven, všichni ven, je rozcvička!!"
Hurónský smích mu byl odpovědí: "My sme hláskaři, my ti na to serem."
Téměř bez dechu se vypotácel z pokoje. Neuplynulo ani půl hodiny, už jsme se chystali na snídani, když ve dveřích ozbrojená eskorta a dozorčí řval: "Okamžitě všicni jste předvedeni k veliteli."
Dostali jsme trochu strach, ale zpupnost zvítězila (co nám může, zavřít nás všechny nemůže, někdo musí sloužit, ochrana hranic, to není prdel). Ledabyle jsme se ploužili do kanceláře velitele.
Tam nás čekal předpisově oblečený kapitán s nablýskanými knoflíky (onen velitel) a hned spustit studeným neosobním hlasem:
"Odmítli jste splnit rozkaz, za což je 6 měsíců až 3 roky kriminálu. Teď vás zavřu do posádkového vězení a odpoledne jedete k prokurátorovi. Ale nejdřív zavolám na vaši rotu a budu informovat vašeho velitele."
Vítězně na nás pohlédl a ve tváři se mu usadil zlý úsměv.
"My nemusíme cvičit a dělat tady kašpárky, my jsme totiž v bojové pohotovosti u hranic a sem jsme přijeli jako hosté", ozval jsem se dost drze.
Přesně na to čekal a hned vybouchl jako sopka:
"Tady, tady to je po mým, hošánku!! Tady tomu velím já! To ste posrali, chlapečci, teď poznáte vojnu!! A vy, kurva," zařval na dozorčího, "už mi spojte ten Tomáš!" Málem ho srazil na zem.
Ten mu třesoucí rukou podával sluchátko.
Ze sluchátka jsme slyšeli Lacovo československé nadávky: "Boha, všetkých zatvortě, súdruh kapitán, všetkých, něsrať sa s nima!! - Áno, áno samé průsery - Kto tam něbol? - Cože, všecí?! - Áno, áno, nesrať sa s nima."
Pak si však zřejmě uvědomil absurdnost situace: Pozavírat téměř eltníi výběr vojáků, kteří jedou na zkoušky odbornosti první třídy (nejvyšší dosažitelná úroveň vojáků základní služby) při malých počtech vojáků na hláskách by určitě ochromilo chod roty.. Pokračoval tedy poněkud taktičtěji:
"Soudruh velitel, ja z nich zrobím exemplárny případ, udělám odstrašující případ, okamžito mi ich pošlete nazpeť…. Ehm ehm,… teda, vlastně až po těch zkúškach."
Kapitánovi spadla brada: "Máte velký štěstí, velký štěstí." , opakoval jedovatě. "Teď se seberete, milánkové, vypadnete na dvůr a tam budete hodinu cvičit. A vy", obrátil se na mne, "vy si to vemete na povel a ještě jednou vám řikám, dejte si pozor, velkej pozor!".
Vyběhli jsme na nádvoří. Hodinu jsem předcvičoval různé cviky a ostatní je opakovali po mně. Šlo sice o velice jednoduché úkony, ale po půl hodině jsme už nikdo nemohl. Kapitán po nás občas kouknul z okna. Hodina konečně vypršela, když k nám doběhl dozorčí: "Za to, že jste nedodrželi cvičební úbor, máte cvičit další hodinu!
"Kurva, jakej úbor, jakej úbor?!"
" Máte se svlíct do půl pasu!"
Po další téměř hodině jsme byli totálně mrtví. Naštěstí už měly začít ty zkoušky, tak velitel naše utrpení předčasně ukončil. Seděli jsme u snídaně, ruce se nám klepaly a čuměli jsme na sebe: "Ty vole, tak tady bych teda sloužit nechtěl. Ten s náma zamet."
Zkoušky jsme všichni udělali a těšili se, až konečně odsud vypadneme. A vzápětí se jsme se obávali, co s námi Laco provede. Ten však měl mezitím jiné starosti a velkoryse nechal všechno plavat, za což mu musím po letech poděkovat..
Když jsme se tedy po třech dnech vrátili, bylo na hradě všechno vzhůru nohama. Žeriab byl pryč, namísto něho tu byl nějaký mladý vyplašený cikán a Vlado L. měl opuchlou, téměř fialovou ruku: "Ten sviňiar sa tu zo mnou v hradu pobil, ja som ho chcel trepnúť a buchol som pestou do zdi. No stejno som ho tam dokopal. A Laco ho pak stiahnul na rotu. Bohuš, to je dobře, že je ten kokot preč, čo?"
" Ty vole, a co ta tvoje pazoura. To vypadá, že je to zlomený. Byls u doktora?"
"Mengele (Varga) mi na to dal volajaků černů masť, no něpomáha to, len som od teho celý zasratý. Hybať s tým němohu, no budě dobre."
(Varga mu na to naordinoval Betadyne, což byla snad mast na kožní exémy, nikdo nevěděl, kde k ní přišel).
"Ty musíš k doktoru, na rentgen, do Krumlova!"
"Serem na to to bude dobrý."
"Hovno bude dobrý, zejtra tam jedeš!"
A hned jsem volal Lacovi. Shodou okolností se tam jelo pro prádlo hned druhý den, tak to nebyl problém. Problém ovšem nastal, když se vétřieska (nákladní auto) vrátilo zpátky bez Vlada.
"My ho vysadili v nemocnici, měl to fakt zlomený, doktoří nám řekli, že mu tu hnátu zasádrovali, ale pak se někam zašil a už se nevobjevil," hlásil řidič.
Nebylo divu. Vlado, jako bažant se tenkrát dostal mezi lidi na "vycházku" poprvé za půl roku. Bylo jasné, že skončil v nějaké hospodě.
Asi po třech hodinách nám volají péesáci (hraniční policie) se svého stanoviště ve Frýdavě: "Přijeďte si sem, máte tu vojáka, je úplně vožralej a bez bot."
Jak se dalo předpokládat, Vlado skutečně zapadl v různých hospodách. Když propil peníze, vyrazil stopem do Frymburka. Tam chtěl přejet přívozem na Frýdavu a jít pěšky na Tomáš. Bohužel byl tak opilý, že ho odmítli vzít na přívoz. Vlado se tedy zul a s botami ve zlomené, zasádrované ruce plaval za přívozem přes Lipno. Asi po padesáti metrech se začal topit, přívoz se pokusil zastavit, ale setrvačností pokračoval dál jak Titanik. Nakonec se přece jen obrátili, dojeli k Vladovi a vytáhli ho na palubu. Boty a sako skončili na dně.
Když jsem ho přišel vyzvednout na rotu, kam ho "eskorta" přivezla, právě zametal obřím koštětem za trest dvůr kasáren. Byl stále oblečen v těch mokrých hadrech, jen si někde sehnal pantofle. Každou chvíli upadl, to mu však na veselé náladě neubralo. Byl to prostě pohodář:
"Veď som ti, Bohuš, hovoril, němals ma tam posielať. Ten kokot nás málem zabil."
"Jakej kokot? Ty sám si kokot!"
"No ten s tým, hentým, náklaďákom, ako urval ty brzdy."
Večer jsem se dozvěděl, že vétřiesce, na kopci těšně nad Větřím, přestaly fungovat brzdy. Auto se pak řítilo po silnici dolů, řidič troubil, lampasák vedle něj úplně bílej, vzadu na korbě vojáci viseli na výztuhách. Lidi u silnice padali do pangejtů. Řidiči se kupodivu podařilo vybrat zatáčku, vylétli do protilehlého kopce a tam se zapíchli do svahu. Měli opravdu velké štěstí. (Třeba na to někdo z pamětníků ve Větřní vzpomene). Řidič Pivoda byl pak vyznamenán za zvládnutí mimořádné situace.
Svou opilost Vlado nijak neodsuzoval: "Musel som sa predsa ožrať. Veď sa už stejně do konca vojny nikam nědostaněm."
"Ty vole, ty už fakt radši nikam nechoď, ty kam stoupneš, tam pět let tráva neroste!"
Vojín Žerjak posléze skutečně skončil na dvojce, kde ho pak všichni proklínali a nás s ním, že jsme jim tam toho pitomce poslali.
Las Vegas "Na vyhlídce"
Stalo se kdysi v zimě, že se nás vojáků na Hradě sešel plný stav, tj. pět. Já s Karlem D. jsme kupodivu dostali vycházku. Karel byl v civilu několikrát trestanej, zavřenej na Borech a bylo podivné, jak se mohl dostat na bojovou rotu těsně u hranic. Jinak, až na to, že byl alkoholik, to byl vcelku normální kluk.
Kam jít? Nikde nic nebylo nebo to bylo strašně daleko. Kolem dokola 1,5 m sněhu. Rozhodli jsme se pro Přední Výtoň. Vyrazili jsme do vánice a za 2 hodiny jsme již seděli ve vyhřátém výčepu v hospodě "Na vyhlídce". Bylo zde téměř prázdno, vedle u stolu hráli místní karty a vzadu dvě ženy neurčitého věku a národnosti. S sebou jsme měli každý 10,- Kč, což stačilo, protože pivo tu stálo 1,70 Kč a náš měsíční žold dělal 90,- Kč.
Po několika pivech začal Karel hráče provokovat: "Cvika, hrajete cvika, to neumíte nic lepšího?"
"Drž hubu, mladej", zaznělo odvedle.
Karel se však nedal odradit.
"Místní burani, to už hrajte rovnou prší. - Poserové sou to. Bojí se vo prachy. Takhle voko, to je hra."
"Karle, ty vole, mlč, nebo nám rozbijou hubu ."
Tak se to opakovalo znovu a znovu.
Pak místní nevydrželi:
"Tak poď ty frajere, ukaž co umíš, dáme voko vo padíka (padesát haléřů)."
Začala hra a po chvíli Karel už měl kapsu prázdnou. Šel si půjčit si ode mne:
"Stejně už nemáme na útratu, když dam vemem kramle bez placení."
Pak se najednou Karel stal bankéř a situace se začala měnit. V banku měl poznenáhlu přes 350,- Kč, hovor u stolu utichal a ženy se přesunuly do naší blízkosti.
"Karle, můžu jim koupit čokoládu?"
"Jasně vole, dnes vocať chudý nevodejdem. A pro všechny ruma!"
Číčník ihned přikvačil se dvěmi obřími čokoládami, zatvrdlými, nasáklými letitým kouřem. Karel ho drze chytil za kalhoty:
"Ty vole to je materiál, ty šíješ z kašmíru né?"
Pingl se mu vytrhl a urazil se. "Když se v hospodě hraje, tak se platí za hru, to nevíte?"
Karek mu šoupl stovku a tím ho uklidnil. Pak zase poručil rum. Pochopil jsem, že to dělá záměrně, aby všechny přiopil a otupil jejich pozornost..
Po další půl hodině někteří hráči odpadli, ale v banku už bylo 2.000,- Kč. (měsíční plat se v těchto končinách tehdy pohyboval kolem1.500,- Kč). Každej měl oči navrch hlavy a kolem stolu se chodilo po špičkách.
Je však třeba říci, ze Karel štěstěně pomáhal. (Později se přiznal, že byl profesionální falešný hráč). Napřed "pracoval" rafinovaně: zručně přehazoval vybrané karty nahoru na paklík, při rozdávání se nenápadně díval na karty svých soupeřů, nehtem si vyrýval do okrajů es čárky. Také jeho však začal alkohol poznenáhlu zvládat. S přemírou rumů se uchyloval k levnějším trikům, jako třeba schovávání karet pod židli nebo vracení karet do paklu.
Najednou ho místní cestář držel pod krkem a řval:
"Ty hajzle, ty si tu měl eso a už ho nemáš! Karty, spočítat karty!"
"No tak mi asi upadlo na zem, hele, tady je. No, když myslíš, že podvádím, tak tahle hra je tvoje," vybruslil z toho "bravurně" Karel a ke rvačce nedošlo.
Podobné scénky se pak odehráli několikrát. Naštěstí již byl všichni značně zpití a nikdo se nezmohl na přímý útok.
Před půlnocí už u stolu nikdo neměl peníze, jen před Karlem se vršila hromada mincí a bankovek.
Z té doby mi navždy v hlavě zůstaly obrazy: Jeden z hráčů spí na stole, vedle je nablito. Číšník za výčepem se snaží počítat peníze, občas mu vypadávají z rukou drobné mince a kutálí se po místnosti (vyloudil za "hru" téměř 300,- Kč). Dva zarostlí muži naproti si něco šeptají a výhružně nás pozorují. Ženský (jak někde ve středověké putice) se na nás věší a my je odstrkujeme.
"Tak…, ěště… někdo, škyt… hraje? Neee? Tak končit. Pozor!" , sbalil Karel peníze. Místní na nás koukali, jako by nás chtěli zabít.
"No, abyste neřekli, drobný tady necháme," odsunul štítivě s gestem uhlobarona kovové mince. (Bylo to alespoň 300,- Kč, tj. 3 měsíční žoldy).
"Moment, ještě na lanovku na Tomáš," vytáhl Karel z banku dvě pětikoruny.
Pak jsme vypadli ven. Uvnitř se rozpoutal řev. Asi se rvali o zbylé peníze.
"Rychle padáme, nebo nás zlynčujou!"
Utíkali jsem po silničce k lesu.
Vtom proti nám péesácký gazík.
"Co se tu děje, co ste zač?" vyskočil a z auta mladý poručík.
"Hele, vole, taxi, …vemte nás na Tomáš!"
"Vojácí z Tomáše. Opilí! Oplilí!" , hulákal poručík. "Volej na rotu, rychle, volej na rotu!", poroučel řidiči.
"Já mu rozbíju držku a bude klid ," odstrčil mne Karel stranou a potácel se kupředu.
Poručík odskočil od gazíku jak srnka a utíkal směrem k hospodě. Byl to mladej, sotva dvacetiletej chlapec. S takovou nekázní se zřejmě ještě nesetkal.
"Zmizte, vy hovada, nebo to všichní vodsereme," bědoval řidič.
Popadl jsem Karla za ruku a táhl ho přes louku do lesa.
Dole na silnici pobíhali nějací lidé. Pak svítil světlomet po zamrzlé krajině. Motali jsme se lesem a vzdalovali se pryč. Najednou bylo ticho.
"Hele já si tady lehnu a vyspím se," Karel.
"Ty vole, to chcípneš, zmrzneš. Musíme jít. Dál." (Bylo alespoň 15 stupnů pod nulou.)
"Nikam nejdu, vodprejskni," Karel po mě vyrazil pěstí. Uhnul jsem a on padl do sněhu. Chvíli jsem ho nechal ležet, pak jsem ho zvedl a potáceli se dál. Ještě několikrát se mi pokusil napadnout, ale vždy jsem mu uhnul. Nakonec to vzdal.
Dodnes nevím jak, jsme se dostali na Hrad. Bylo to už k ránu a mráz přituhoval. Zde jsme čekali na nepříjemné uvítání a tresty a bylo nám to jedno. Nemohli jsme se hýbat a Karel měl omrzlá bříška prstů.
Nic se však nestalo. Nikdo, ani ten péesák nic nehlásil. Asi si uvědomil, že by ho za jeho výkon nepochválili nebo nad námi bděl anděl strážný.
Karel si za ty prachy nechal vozit pivo a během měsíce na rotě všechno prochlastali.
Kocour Mikeš
Snad v rámci pravidelné obměny či zaučování důstojníků k nám na rotu zavítal nadporučík M. Podle zjevu a vzorného chování vypadal jako Mirek Dušín z Rychlých šípů a podle kulatého kocouřího ksichtu byl vojáky ihned pojmenován Kocour Mikeš. Měl něco společného se spojařinou (proklínal ho proto hned od začátku Tonda N., který byl s námi na hlásce jako radista) a občas k nám na Hrad občas zaběhl, aby Tondovi přikázal navázat spojení s jinými jednotkami. Těmito (podle Tondy) "zbytečnýma buzeracema" ho neustále vytáčel a vyvrcholilo to tím, že jej nutil šplhat na sloup s anténou. Tonda odmítal rozkaz splnit (nebylo nic snadného vyšplhat po nechráněném sloupu plném třísek do výšky téměř deset metrů, navíc natřeném nějakou hnědou barvou, která hned pouštěla, sotva se kolem člověk otřel) a posléze proto skončil Tonda na několik dnů ve vojenském vězení v Krumlově. To už jsme všichni pochopili, že k nám dorazil další blb.
Kocour Mikeš se na rotě zabydlel, postupem času "rostl" a dostával od Laca i obtížnější úkoly, jako například velet na rotě v jeho nepřítomnosti.
Bylo to brzy poté, co Karel vyhrál velké peníze v kartách v hospodě Na vyhlídce. Za spoluúčast na různých pitkách mu řidiči vozili z Loučovic pivo, po celé noci se ze sklepa nebo kuchyně ozýval ochraptělý zpěv a Karel byl ve stavu permanentní přiopilosti. Onen večer dostal Karel chuť na "něco k zakousnutí". Nejprve vyhnal z kuchyně všechny kuchaře a pak začal rekvírovat sklad. Jeho pozornost zaujalo plato vajec - rozhodl se tedy pro smažená vajíčka. Nejdříve se zkoušel trefit se syrovými vejci do větráku, ale bez většího úspěchu (kdo se někdy pokoušel házet syrovými vajíčky byl jistě překvapen, jak záludně dokážou měnit směr). Po stěně u větráku stékalo tedy dolů několik žloutků, když Karel nahrubo nasekal cibuli a napůl nakrájené plátky nasypal do velké pánve. Přidal asi 10 vajec, sádlo a začal vše smažit. Aby mu šla práce lépe od ruky, začal si prozpěvovat svoji vlastní píseň na melodii známé Gottovy Lady Karneval:
Mikeši, ty čůráááku,
Mikeši, ty čůráááku,
Nemám tě rááád, nemám tě rááád,
Mikešiii…
Kocour Mikeš jde dolů po schodech, když slyší z kuchyně onu potupnou písničku. Že mu říkají Kocour Mikeš se dozvěděl už dávno a hrozně se ho to dotýkalo. Celý rudý vlítne do jídelny a výdejním okénkem vidí v kuchyni potácející se postavu, jak něco míchá v obří pánvi a kolem šíří smrad spáleniny. Začal okamžitě jednat. A to byla chyba. Kdyby měl možnost svou akci s někým prodiskutovat, jeho kariéra by se možná vyvíjela jinak. Ten den však byl na rotě jediným důstojníkem.
V první řadě nechal Karla odchytit dozorčím roty a jeho pomocníky, při čemž asistovala půlka roty a náramně se bavila. Největší srandu z toho měl sám Karel. Cloumal spoutanýma rukama a vykřikoval různé nadávky.
Následoval výslech: Kde jste vzal alkohol (na vycházky se nechodilo), kolik jste toho vypil, kdo vám pomáhal…
Karel odpovídal na všechny otázky monotónním hlasem podobně jako válečný zločinec Herman Göring u Norimbergského procesu: "Vyliž mi prdel."
Po neúspěšném rozhovoru se Kocour rozhodl Karla okamžitě zavřít. Protože na rotě nebyla žádná zamřížovaná místnost, která by se mohla jako vězení použít, připadl Kocour na nápad zavřít jej do skladu zbraní. Po chvíli pochopil, že nechat opilého člověka sice za mřížemi, ale s padesátí samopaly a bednou ostrých nábojů pohromadě, není ten nejlepší nápad. Poručil tedy všechny zbraně a střelivo vynosit do vestibulu na hromadu. Snad ještě nikdy s větším elánem neplnili vojáci jeho šílené rozkazy. Na chodbě se vršila hromada zbraní, v koutu doplněná 2 bednami ostrých nábojů. Nakonec byla zbrojárka úplně prázdná a Karla vstrčili dovnitř. Na zem mu hodili několik slamníků a deku. Dozorčí dostal přísný zákaz, aby ho v žádném případě nepouštěl ven (Karel se pak vymočil do rohu, což druhý den museli bažanti vytírat). Mikeš s vědomím dobře vyřešeného problému odešel spát.
Když ráno přišel Laco na rotu, jeho řev vyburcoval okamžitě celou posádku. Všichni jsme letěli jako splašení na nástup, zvědaví jak to dopadne.
"Ktorý kokot sem vynosil tých samopalov?!" Hlas mu sípavě přeskakoval: "Veď toto, toto je mimoriadna událosť!!…"
"To poručil Kocour Mikeš, ehm, ehm… vlastně teda nadporučík M.", hlásil dozorčí.
"Idiot, idiot, všetko nazpeť, zpátky a okamžito prevést inventúúru. Všetkých nábojov do edného spočítať! Do edného…"
A to už po schodech schází Kocour s opaskem utaženým téměř pod prsama a obřadně hlásí:
"Soudruhu majore, během mé služby došlo….."
Nestačil doříct ani větu, jak mu Laco letěl v ústrety. Mysleli jsme že, ho srazí k zemi u bude do něj kopat. Pak si však uvědomil že, je tu celá rota a chvějícím se hlasem přešel do klidnějšího tónu: "Súdruh nadporučík, chotě,… chotě za mnú."
Odešli do jeho kancelárie (jak Laco nazýval svůj hlavní stan) a setrvali tam téměř hodinu. Zlí jazykové, pohybující se po chodbě a občas naslouchající za dveřmi pak tvrdili, že se zevnitř ozývalo něco jako pláč. Ve vestibulu se zatím prováděla inventura zbraní a nábojů a uklízela pochcaná zbrojárka.
Hned odpoledne byli Karel i Kocour odveleni ze Svatého Tomáše pryč. Zatímco Karel se po sedmidenním vězení vrátil zpátky, Kocour zmizel neznámo kam. Ještě mám v paměti jeho plachý úsměv.
Chuť malinovce
Dostat se z Hradu na vycházku bylo nemožné, i když jsme občas přece jen mezi lidi unikli. O to víc se probíraly různé příhody a požitky, které nám tu nejsou dopřávány. Jednou přišla řeč na malinovici, údajně nejlepší kořalku, kterou si na Slovenku sami pálí.
"Kurva, to bych si dal, to sem eště nepil, to může bejt fakt dobrý..."
"Žádnej problém, napíšu domov a něcham su ju poslať," Vlado na to.
A skutečně: Asi za 10 dnů volají z roty, že má Vlado balík. Vlado se radostně rozběhl po stráni dolů, ale rozjařené očekávání ho brzy opustilo. Na rotě na něj čekal velitel Laco: "Tak čo, vojak L., čo vám zaslali z domova?"
"Ja neviem, možno klobásky, hej…
"No otvortě to. Otvortě ten balík."
Vlado posmutněl a otevřel veliký balík převázaný pevným motouzem: Klobásy, sušenky, nějaký kompoty a uprostřed litrová láhev s bezbarvou tekutinou.
"Co je toto?"
"To budě asi voda k zapití."
"Keď je to voda, vyhoďte ju z okna, vody tuná máme dosť…
Ani nedokončil větu a už láhev letěla na nádvoří. Prolétla nad hlavou kluků, kteří tam čistili chodníček a rozprskla se jim u nohou. Rána a okamžitě po celém okolí pronikavá vůně alkoholu.
Laco vytřeštil oči: "Prečo ste to urobil?"
"Reku vyhodiť , tak vyhodiť."
"Von!!"
Celá rota pak chodila po nádvoří a inhalovala.
-
"Vy ste volové, to nemůžete něco říct," povídá šofér Láďa P. "My bysme to hned ztopili na poště a nezapsali to. Tak se to dělá."
Byl tedy brzy učiněn druhý pokus.
Balík nám nahlásili a Vlado vyrazil opět na rotu. Po hodině byl zpátky.
"Pozri, Bohuš, pozri na ty kurvy…"
Bylo poznat, že balík byl otevřen. Namísto štědrého proviantu se mezi papíry zplihle krčily dvě klobásky a několik krajíců suchého chleba. Malinovice nikde.
"Ty kurvy to normálně ukradli, a nám dali prázdnou krabici!!"
Co teď? Tonda se hned začal obouvat, že na ně musíme jít a dám jim do držky. Já jsem se ho zase snažil krotit:
"Ty vole, jak jim to chceš dokázat? To už je v prdeli! A je jich tam deset. A my sme tří. Pak mám budou chcát do polívky a plivat do žrádla (obědy a večeře se nám totiž nosili z rotní kuchyně ve várnicích).
"To je jedno, to takhle nemůžeme nechat!!.. povykoval Tonda a Vlado mu přisvědčoval.
"Vlado, ty drž hubu, ty si bažant, tohle je záležitost mazáků, ty se do toho plést nesmíš, to by bylo porušení pravidel." (Existovala přísná hierarchie.)
Hádali jsme se mezi sebou.
Nakonec jsme vyrazili dolů všichni tři. Takhle to skutečně nechat nemůžeme! Přelezli jsme bránu u roty a vlítli do baráku. Z kuchyně se ozýval zpěv. Šli jsme za tím řevem až do šatny kuchařů. Tam rozjařeně povykovala horda vojáků.
"Vy svině, vy zlodějíí, navalte tu flašku!"
"Co meleš, jakou flašku, tam nic nebylo!"
"Áááá teď si se podřek, víš vo co de!"
"Balík dostal, ne? Víš hovno, jak doma žijou. Možná sou rádi, když mu můžou poslat suchej chleba,"… blekotal trapně Láďa.
To mě vytočilo:
"Možná, že ty si takovej chudák, že ti fotr posílá suchej chleba, ty zloději!"
Z rohu se začali výhružně zvedat dva vojáci. Zaútočil jsem raději první a jednoho z nich srazil na židli: Jestli se z tý židle hneš tak tě zabíju!!"
To už se začali všichni rvát, ale brzy to skončilo. Přestože jich bylo třikrát víc, spravedlivý vztek nás poháněl a dostali namláceno spíš oni. Pak už jsme si jen nadávali. - Pat. Přesně, jak se dalo čekat.
"A s vejcema, s vejcema ste skončili," pokřikoval za námi na rozloučenou kuchař s nateklou hubou (posílali nám totiž taky vejce na snídani).
"Mám se vrátit a roztrhnout ti držku, hajzle?"
Kuchař se "urychleně" (oblíbený vojenský výraz) ztratil v zákoutí chodbičky.
Vydali jsme se zpátky na Hrad.
"Ty kurvy, to sou svině! Ale dali jsme jim, co?"
"No jo, ale teď nechci vidět to žrádlo. - No, snad to ňák dopadne."
Na hradě telefon: "Honem, volá Laco."
"Soudruhu svobodníku, kde stě teď boli?" Trapně změněný hlas všeobecně neoblíbeného vojína S. jsem poznal okamžitěl.
"Ty hajzle, S., já tě poznal, počkej až přijdu dolů!" Telefon okamžitě utichl.
Mezi Hradem a rotou nastala válka. Ale měli jsme na rotě svého agenta (někteří vojáci k nám totiž chodili vydechnout, když už se to na rotě nedalo vydržet) a když nám brzy poté vojín S. (po několika dobře míněných fackách za ten telefon) skutečně naplival do várnice polívky, hned nám ho práskli. Vojín S. byl vylákán za rotu do lesa, přepaden a přinucen všechnu polívku vypít. Blil jak dobytek a teklo mu to snad i ušima. Zbytek jsme mu vylili na hlavu.
Tím válečné napětí i snahy o dodávky malinovice skončily. Dokonce i vejce nám zase začali z roty posílat (asi se někteří za tu zlodějnu přece jen styděli).
"Malinovicu" jsem nikdy neochutnal.
